Rozhovor: Patric Corpataux, švýcarský rozhodčí, figurant a závodník

22. 9. 2012

Mondioring je u nás skoro stejně populární jako IPO

Těžko byste v mondioringu hledali všestrannějšího člověka než je Patric Corpataux, jedna z nejznámějších postav tohoto světového sportu. Nikdo jiný nebyl na mistrovstvích světa v tolika rolích jako on: závodník v letech 2007 a 2010 (4. s Timem a 8. s tří a půl letým Coxem, vůbec nejmladším psem jaký na mistrovství světa startoval), figurant v roce 2008, vedoucí zlatého švýcarského týmu v roce 2009 a rozhodčí v roce 2011. Psi ho provázejí na každém jeho kroku. Je zástupce velitele psovodů švýcarské armády a působí i jako mezinárodní psovod záchranář a rozhodčí. V polovině dubna přijel do České republiky jako rozhodčí mondioringu, takže naše povídání bylo hlavně o něm. Patricův mondioringový příběh začal před 12 lety, kdy se po roce vrátil ze Spojených států domů do Švýcarska a zjistil, že se jeho přátelé začali věnovat ringovým sportům.

Švýcarsko patří spolu s Belgií a Francií mezi typické mondioringové země. Čím to je, že je Švýcarsko tak úspěšné?

Je to hlavně tím, že u nás je mondioring jediný ringový sport, ty národní jsme zrušili. Třeba „Swizz Guard“, kde se figurant bez ochranného oděvu, jenom s dřevenou holí, pokoušel psovi ukrást předmět, byl zrušen na začátku devedesátých let. Už nemáme ani žádný národní zkušební řád pro sportovní kynologii. Dalším důvodem je i náš zákon na ochranu zvířat. V IPO je potřeba, aby pes opravdu aktivně štěkal, jenže lidé běžně nechápou, že aktivní štěkot není agresivita vůči člověku, ani nevychovanost a jsou klidně schopni na vás zavolat policajty. Na mondioring takový typ psa není potřeba, není tam ani tolik tlaku a všeho toho ostatního, díky čemu je pes tak aktivní. Navíc mondioring je zajímavý i pro diváky, kteří vidí poslušnost, skoky a obranu na jednom místě, hned za sebou. Každý závod má svoje vlastní téma, takže je potřeba psa připravit na nejrůznější situace z běžného života, naučit ho, že nemá řešit nové sitace, nové ruchy při odložení nebo pokaždé jiný aport. Tohle je věc, která je velmi užitečná také pro práci policejních a armádních psů a pro obrany. Jediný rozdíl mezi přípravou psa pro mondioring a pro službu je, že v mondiorigu se pes učí lovit figurantský oblek. Většina mondioringových psů není fixována na lidi bez obleku, takže by si ani nebyli schopni kousnout. U služebního psa je sice také potřeba, aby neměl problém s novými situacemi, prostředím atd., ale jsou trénováni na civilisty. Tím, že mondioring podporuje vyrovnanost psa, připravuje ho jak pro běžný život, tak pro službu. A tahle filozofie je ve Švýcarsku poměrně populární a je asi dalším důvodem proč IPO lehce ztrácí, právě ve prospěch mondioringu. Navíc nejsme v IPO tak dobří jako Němci a další země.

O mondioringu se říká, že je jeden z nejtěžších sportů, jak to vidíš ty?

Zkusila jsi někdy dogdancing?

Ne.

Tak vidíš. Prostě nevím. Pro mě by byl možná těžší dogdancing (smích)... Ale jasně, určitě to chce hodně času a práce dostat psa až do kategorie 3. Zkrátka je to tak, že každý sport má něco. Když se někomu líbí mondioring, ať si zkusí pár cviků a když to zafunguje, může jít trénink docela rychle. Když se ale trénuje pod tlakem, pak psovi trvá dlouho než jednotlivé cviky pochopí.

V mondioringu se pohybuješ už 12 let. Existují nějaké nové trendy jako např. v IPO, kde se akcentuje radostný projev psa?

Dřív, když chtěl někdo udělat dobrý vysledek, musel mít opravdu tvrdého psa, hlavně na útoky. Stačilo, aby byl pes tvrdý a bylo možné vyhrávat. To už ale neplatí. Dneska musíš mít psa, který je na jednu stranu velmi dobrý v poslušnosti a na druhou dostatečně tvrdý, aby ustál boj s figurantem. Připravit psa na úroveň trojek vyžaduje mít tohle všechno hezky v rovnováze. Dobře vybalancovat poslušnost a tvrdost pro boj s figurantem. A právě tahle vyrovnanost je to co současný mondioring nejvíc vyžaduje. Radostný projev není důležitý z pohledu bodů, ale pro diváky je samozřejmě lepší, když uvidí psa, který pracuje s radostí než psa s ocasem mezi nohama.

V IPO se také klade důraz na rychlost. Je i v mondioringu rychlost výhodou?

Myslím, že takhle hloupě přemýšlejí hlavně lidé. Rychlost vidí každý, je líbívá na pohled, ale ty malé detaily už dokáže rozlišit jenom opravdu málokdo. Pes, který jde rychle a tvrdě na figuranta je efektní, to ano. Má to ale i svou druhou stránku a to je zdraví psa. Pes, který kouše dobře a prostě „jenom“ dělá co má možná nezaujme na závodě tolik lidí jako ten superrychlý a super tvrdý, ve skutečnosti ale odvede úplně stejnou práci a získá stejné body a přitom bude schopen závodit daleko delší dobu. Jeho kostra, klouby a celé tělo nebude tolik trpět a neskončí v sedmi letech. Přitom s dobře vedeným psem je klidně možné závodit i v osmi, devíti, desíti letech. Nejenom na obraně, ale i při skocích je potřeba si dávat pozor. Když se neustále skáče na maximum, lokte a kyčle tím tlakem velmi trpí. Teď mluvím jako chovatel. Mě jako chovatele těší, když se moji psi lidem líbí a těm se samozřejmě líbí hlavně ti rychlí. Ale pro toho, kdo chová psy, je důležité i to, aby jeho psi byli schopní závodit i v deseti letech. To je pro chovatele dobrá vizitka.

Zaměřuješ se na chov psů pro mondioring?

Já hlavně nejsem žádný velký chovatel. Štěňata máme jenom když potřebuju psa pro sebe. Mondioringem trávím spoustu času, ale na prvním místě je moje práce psovoda v armádě. Když potřebuju psa na hlídkovou službu, vyberu vhodného psa pro moji fenu tak, aby z toho spojení byl dobrý hlídkový pes. Jsem také mezinárodní záchranář, takže jsem v případě zemětřesení spolu se švýcarským týmem záchranářů vysílán na mise. A na tuto práci potřebuju jiný typ psa a podle toho také vybírám rodiče. Na záchranařinu se víc hodí menší, lehčí pes s dobrým nosem a vášní pro vyhledávání. U mondioringového psa je zase důležité aby byl opravdu vyrovnaný a pro práci na hlídce je navíc dobré když je impozantně velký, má velkou hlavu a vlohy pro štěkání. Podle toho si vybírám psy. Naše první štěňata jsme měli speciálně pro mondioring a dělají mi vcelku radost, psi z toho vrhu závodí až v kategorii 3.

Jsi chovatel, ale také závodník, figurant a rozhodčí. Co z toho jsi nejvíc?

Nejvíc jsem kouč.

Myslíš trenér?

Ne, myslím kouč. Máme malou, fajn skupinku lidí, kteří spolu trénují mondioring. A užíváme si to, na tréninzích bývá spouta legrace. Přitom každý z nás je kouč. Navzájem si radíme a po závodech rozebíráme chyby co jsme udělali a co bychom už neměli opakovat. Tohle je to co dělám rád. Na mondioring je potřeba skupina lidí, aby bylo možné natrénovat nejrůznější situace a ruchy.

Každý mondioringový závod má svůj vlastní scénář. Mají jednotliví rozhodčí co se týče uspořádání placu svůj rukopis? Je něco čemu ty dáváš přednost?

Mám rád technické placy, takové kde závodníci musí ukázat, že jsou skutečně připraveni na všechny možné situace. Třeba když se několik absolutně odlišných cviků dělá z jednoho místa. Jako člověk co slouží v armádě ale rád vidím i tvrdé psy, samozřejmě ale s dobře zvládnutou poslušností. Takový plac byl například na loňském mistrovství světa. Hodně psů tam ztratilo body, slyšel jsem ale, že si závodníci nestěžovali, spíš říkali, že jsem jim dal nové podněty jak trénovat mondioring víc technicky.

Kde bereš inspiraci na vymýšlení stále nových scénářů?

Nejvíc zkušeností a inspirace mám z tréninků naší skupiny. Když vidím, že má nějaký pes opakovaně problémy s určitou situací nebo když vidím, že si nějaký tým nedokáže s něčím poradit. Když máš možnost vidět nejrůznější psy a studovat je, nakonec pochopíš jakým způsobem se učí a jak je naučit porozumnět jednotlivým situacím. Tak to je moje inspirace pro přípravu závodů.

Při závodech hrají velkou roli figuranti. Co dělá opravdu dobrého mondioringového figuranta?

Dobrý figurant by měl mít hlavně šarm. Musí vědět jak si pohrát se psy i psovody. Důležité je i to, aby měl psy rád, aby s nimi hrál férovou hru, měl sportovního ducha. A aby uměl jednotlivé cviky vystavět tak, aby byl schopen najít věci, které daný pes není schopen udělat, které odhalí jeho slabá místa, jeho povahu. Ale ne nějak přehnaně tvrdě, nebo nepřejícně, ale chytře, pomocí fíglů. A k tomu potřebuje ten šarm, díky kterému ho psovodi i po závodě milují, zvláště pak tak něžnější část (smích). Figurant by ale měl umět i udělat show pro diváky. Figurant, který nejen odvádí dobrou práci, ale umí se i usmát, to je to, co dělá závod skvělým závodem. Když se figurant tváří divně, nepůsobí to dobře na diváky. Těžko si totiž mohou užít závod, kde mají pocit, že se jenom snaží sebrat psům body. Mondioringový závod by měl být psí párty, kde jsou všichni v pohodě, i když sem tam přijdou o body. Pak se totiž vrátí domů a začnou trénovat to, kde dělali chyby.

Nedávno jsi byl u nás jako rozhodčí mondioringových závodů v Bystrovanech. Jaký to byl z tvého pohledu závod?

Organizace byla skvělá, plac byl velmi příjemný, jenom sluníčko moc nesvítilo, ale aspoň že nepršelo a nefoukalo, takže vlastně bylo docela hezky. Nebyl to šampionát, byly to normální, fajn závody. V obou kategoriích složily zkoušky jenom dva psi. To není nijak skvělý výsledek, ale v mondioringu se to může stát kdykoliv. Jeden den jsi vítěz a druhý den to nevyjde, každý závod je díky novým situacím úplně jiný. Ale kvalita psů byla ok, dokonce bych řekl že dobrá. Co jsem ale viděl je, že znalost toho jak trénovat, detaily toho jak připravit psa na závod, to někteří psovodi neměli. Většina psovodů nikdy nebyla na mezinárodním šampionátu, z toho je vidět, že se většinou jednalo o začátečníky, ale když budou dál trénovat, speciálně techniku - v kategorii 1 mělo hodně psů problémy na obraně nebo v kategorii 2 s eskortou, kde ztratili hodně bodů, budou mít v budoucnosti dobré výsledky. Hodně týmů ztratilo víc jak 30 bodů na poslušnosti, a to jsou body, které se na obraně nedoženou, tam se o ně přichází ještě daleko snáz. Závodníci by se opravdu měli zaměřit na poslušnost. Měli by měnit místa, kde trénují vysílačku – tu nezvládalo příliš mnoho psů, to bylo zcela evidentní. Měli by střídat fotbalové hřiště s polem a prostě vyslat psa směrem, kterým má běžet.

A co ty. Jaké ty máš plány se svými psy?

Já doufám, že mě to bude se psy pořád bavit. Když máš doma čtyři psy, všechna ta práce okolo nich, tréningy, není to vždycky jednoduché, hlavně v zimě nebo když často prší. Pak je potřeba dobrý tým, aby se udržela motivace a samozřejmě i dobrý pes je dobrá motivace. Na výsledky se už tak nedívám, pro mě už nejsou důležité. Měl jsem se svými psy v posledních pár let dobré období a tak to co chci ze všeho nejvíc je si to se psy užívat. Přeju si, aby Cox, pes se kterým dělám mondioring a který je zároveň mým služebním psem pro hlídkovou službu a vyhledávání výbušnin, byl zdravý, abych s ním mohl pracovat co nejdéle. A to samé je pro mě důležité i u Tima, se kterým jezdím na záchranné mise.

Máš svoje psy v kotcích nebo u sebe doma?

Jak kdy a jak které. Toho nejstaršího, kterému je deset let, toho máme doma. Ostatní psy míváme doma, když to potřebují, např. při zranění nebo po těžkém tréninku. Ale jinak jsou venku. Považuji za správné, aby moji psi se mnou byli nejenom při práci, a tak chodíme na vycházky do hor. Hlavně v zimě a v létě. V zimě necháváme psy od mondioringu odpočinout a bereme je na lavinové práce nebo plošné vyhledávání. Mají to rádi. A takhle my fungujeme. Mondioring pro nás není jenom o výsledcích, je hlavně o tom být spolu a mít se fajn.

Patric Corpataux (36):

Zástupce velitele psovodů švýcarské armády, mezinárodní psovod záchranář, chovatel

Závodník, figurant, rozhodčí a kouč pro mondiring a záchranařinu (IRO)

Největší úspěchy s Timem, BOM (*30. 5. 2002)

Mezinárodní atest záchranných psů IRO (2006, 2009), atest pro vyhledávání v sutinách - REDOG (2007 a 2010)

Čtyřnásobný vicemistr světa IRO (v letech 2006 až 2009)

Mondioringový mistr Švýcarska a Francie (oboje 2007)

4. místo na MS v mondioringu (2007)

Největší úspěchy s Coxem, BOM (*1. 4. 2007)
6. místo na švýcarském mistrovství v mondioringu ve 2,5 letech (2009)

Mistr Švýcarska policejních spů v kategorii Schutzhund (2009)

8. místo na MS v mondioringu 2010 jako vůbec nejmladší pes (3,5 roku)

7. místo na FMBB 2012

Autor: jak
Foto: Lenka Rytychová www.elry.cz

Text byl publikován v časopise Psí sporty 4/2012 (tato verze je před redakční úpravou).