Rozhovor: Jos Helsen - Sedni, zůstaň, ke mě je 80 % mondioringu

Publikováno 18. 5. 2013. Rozhovor vznikl v říjnu 2012.

 

Jeden z prvních pěti rozhodčích mondioringu na světě pochází z Belgie, kolébky ringových sportů. 7x posuzoval mistrovství světa, naposledy loni. Jako závodník se 11x zúčastnil MS mondioringu a 5x FMBB, to vše s pěti různými psy. Jeho legendární maliňák Kelistam Eboets v loňské sezóně ukončil bohatou závodní kariéru. Na letošek si Jos připravuje mladého, 2letého maliňáka Jeffa van het  Retrohof. Josovi je 60 let a je čerstvý „důchodce“. 36 let pracoval u petrochemického gigantu BP (British Petroleum), kde zodpovídal za veškeré těžební práce v rafinérii Geel. Se svojí ženou Marleen žije v belgické vesničce Laakdal.

 

Nějvětší úspěchy s Kelistamem Eboets (BOM):

Vítěz FMBB 2010

Šampión Belgie v letech 2009 a 2010

Vítěz kat 2 na MS 2008

Vítěz kat 2 na Mistrovství Belgie 2008

Vítěz kat 2 na FMBB 2008

Vítěz kat 2 na Mistrovství BO Belgie 2008

Vítěz kat 1 na MS 2007

 

 

Jos Helsen stál před 24 lety u zrodu mondioringu. Se psími sporty ale začal mnohem dřív, v roce 1975, kdy si pořídil dům v lesích a také svého prvního psa, na hlídání. Byl to flanderský bouvier a Jos s ním začal chodit na cvičák dělat ring. Pak už měl jenom maliňáky. Stal se rozhodčím belgického ringu. V době vzniku mondioringu, v roce 1989 byl jedním z prvních pěti mondioringových rozhodčích. Nešlo nevyužít toho, že Jos byl loni v říjnu u nás posuzovat první české Mistrovství belgických ovčáků.

 

Proč jste se místo belgického ringu začal věnovat mondioringu?

Belgický ring je velmi hezký a těžký sport, ale je to výhradně belgický program a Belgie je strašně malá země. A tak i když jsem se belgickému ringu od roku 1988 věnoval i jako rozhodčí, v mondioringu jsem viděl příležitost jak růst, jak dělat sport po celém světě.

 

Je velký rozdíl mezi belgickým ringem a mondioringem?

Ani ne. Je tam velký rozdíl v obleku figurantů. V belgickém ringu totiž figuranti vždycky umožní psovi zákus, navíc je potřeba, aby rozhodčí viděl kvalitu zákusu, vyžaduje se kvalitní, silný, plný zákus. Figurant přitom nejde proti psovi. V mondioringu je to naopak. Tam figurant psovi zákus různě znemožňuje, pohybem nohou, rukou nebo pomocí různých předmětů, takže jsou často vidět zákusy jenom na přední zuby.

 

S jakým psem nyní závodíte?

Kelistam, kterému letos bylo osm let, půjde do závodnického důchodu. Začínám ale závodit se svým mladým psem Jeffem, jsou mu dva roky a tři měsíce a akorát nás příští víkend čeká první závod. (Pozn. redakce: získali 192 bodů z 200). Začínáme v kategorii 1, ale je už připravený jako na kategorii 3. Ale nikam nespěchám, dvouletý pes je pořád mentálně velmi mladý. Není dobré jít přímo do trojek stylem 2x udělat jedničky a hned potom 2x dvojky a závodit v trojkách. Pes by mohl vyhořet. S Kelistamem jsem absolvoval 91 závodů, celou dobu jeho kariéry se držel na špičce. Je to výjimečný, skvělý pes, i když velký tvrďák. Když bych ho chtěl trestat, zavrčí a když by to zkusil znovu, je schopen po mě cvaknout zubama. Ale je to rovný pes, velmi přátelský k lidem, prostě jenom dává jasně najevo, že určité věci ne. Na druhou stranu ho bez problémů dokážu mít pořád „v ruce“, není hektický a dokáže se skvěle koncentrovat na figuranta. Mě ale takoví psi vyhovují, jeho výhodou je i to, že je neustále připravený pracovat.

 

Začínáte vždycky se psem závodit ve dvou letech? Pravidla říkají nejdřív v roce. Kdy je ten správný čas?

V roce je pes ještě příliš mladý. I ve dvou letech je pořád ještě mladý. Když na začátku sezóny začnete závodit s dvouletým psem, na konci sezóny závodíte pořád ještě s dvouletým psem. Když se pak posunete do kategorie 3, máte tříletého psa. Neznám moc lidí, kteří začali s ročním psem a dotáhli to až do konce. Ti psi prostě za dva roky vyhoří. Je samozřejmě velký rozdíl mezi jednotlivými zeměmi. V Belgii máme 20 závodů za rok. Podle nejlepších šesti výsledků se sestavuje reprezentace na mistrovství světa. Konkurence je přitom tak velká, že musíte jít ročně na deset, patnáct závodů, abyste měli šanci se dostat na svět.

 

Je velký počet závodů důvod proč je Belgie v mondioringu na špici?

Nejenom. Máme taky hodně závodníků a děláme nejrůznější sporty. Kromě mondioringu, belgický ring, NVBK, hodně se věnujeme obedience a také agility. V Belgii je to tak, že každých 10 kilometrů je nějaký cvičák. Ring má v Belgii víc jak stoletou tradici, vždyť je to vůbec nejstarší psí sport. V klubech je tak nashromážděná obrovská zkušenost s ringem. Díky tomu i díky počtu lidí, kteří se psům věnují je konkurence mezi psovody vysoká, což samozřejmě žene úroveň výcviku nahoru. V zemích jako Skandinávie nebo tady v Česku není moc závodníků na úrovni trojek, takže když se tam někdo dostane, má skoro jistotu, že bude moci jet na mistrovství světa. Ale dneska jsem tu viděl dobré psy, myslím, že jste na dobré cestě.

 

Co je při výcviku ringového psa to nejdůležitější?

Velmi důležité je dát psovi dobrý základ. Začít hned od štěněte a naučit ho tři věci: sedni, zůstaň a ke mě. Proč? Všechny cviky v mondioringu tak začínají a končí, při poslušnosti i při obranách. Třeba aport: sedni – zůstaň - aport - ke mě, nebo hladké zadržení: sedni – zůstaň – drž - ke mě. Když tyhle tři věci zvládnete se štěnětem, máte 80 % tréninku hotového. Kousat ho moc učit nemusíte, to má pes v sobě. Hodně psovodů dělá tu chybu, že se nejdřív zaměří na kousání a teprve pak učí tyhle tři věci. Tím se ale připraví o základy a pak mají problémy, které řeší elektrickým obojkem nebo ostnáčem a podobně. Přitom začít můžete s úplně malým štěnětem. Třeba při otevírání kotce nebo přepravky. Když otevíráte dveře, štěně se šíleně dere ven. Tak je otevřete jenom maličko a jakmile vystrčí čumák, zase je přivřete, řeknete, ne, zůstaň a tak to opakujete znovu a znovu, dokud nepochopí, že se má nejdřív zklidnit, aby se dveře otevřely a zazněl povel k vyběhnutí. Desetitýdenní štěně to za tři dny krásně pochopí. To je základní trénink a přitom je to jednoduché. Základní principy tréninku nejsou nic složitého. Je potřeba být ke psovi korektní, zkrátka jeden den se neradovat, když na vás pes skáče a druhý mu za to samé vynadat, protože jste zrovna přišli z práce a máte na sobě oblek. Tím dosáhnete jenom toho, že je pes zmatený. Výcvik musí být jednoduchý, jednoduchá, korektní pravidla. Aspoň tak to vidím já.

 

Zmínil jste elektrický obojek. Je v Belgii povolený?

Ano je. Já radši použiju elektrický obojek, než bych psa uhodil. Ale jako u všeho, je potřeba ho používat smysluplně. I na dálku tak můžete říct psovi: o-ou, ne-ne a je to jako byste byli u něj. Stačí jeden krátký, jemný impuls. Kopnout do psa nebo vytahat ho za uši je daleko horší. Impuls z obojku tak jak rychle přišel i rychle odejde. Kopanec ale bolí dál. Jedinou nevýhodou elektrického obojku je, že se používá velmi snadno a spousta psovodů ho neumí použít správně. Dávají zbytečně silné impulsy, navíc často v nesprávný čas, nebo jeden den ho nasadí a druhý den ho v tréninku použijí. To je samozřejmě špatně.

 

V pejskařině se pohybujete už hodně dlouho. Mění se nějak výrazně ringové tréninkové metody?

Tréningové metody jsou obecně daleko humánnější. Dřív byli psovodi ke psům hodně tvrdí, používání fyzických trestů bylo běžné. Teď se hodně pracuje s míčkem jako odměnou, pozitivní motivací. Je to dobré, ale po čase musíte způsob trénování trochu změnit, protože na závodech žádné odměňování míčkem nebude. Stačí jeden, dva závody, aby pes pochopil, že něco je jinak: více lidí, možná nějaká ta hudba a žádné míčky. A navíc když pes udělá drobnou chybu, nenastane žádná korekce. Takže když je psovi zhruba rok, je dobré vybudovat signály, které budete moci používat při závodě. Třeba ruce, které mohou pochvalně psa poplácat nebo hlas, intonaci využijete jak pro pochvalu, tak pro „malý trest“. V zemích, kde jsou dva, tři závody za rok to možná není tak důležité, ale když závodíte v Belgii, jdete zhruba na patnáct závodů za rok. Stačí jedna závodní sezona, abyste skončili, protože pes se na vás při závodech vykašle. Minimálně půl roku před závodama byste měli tréninky absolvovat podobně jako závody a odměnu míčkem nebo peškem použít maximálně jednou jako extra odměnu, když pes něco udělá opravdu dobře. Znám ale hodně psovodů, kteří hodí psovi míček 50x za trénink, ale to není můj styl. Není to o tom, že bych nepoužíval pozitivní metody, ale spíš než míček používám ruce.

 

Změnil se mondioring nějak z pohledu rozhodčího? Je něco na co je nyní kladen větší důraz?

Určitě. Rozhodčí chtějí vidět větší propracovanost tréninku. Třeba aport, ještě před pěti lety všichni psi aport překusovali. Dneska se za každý překus strhává bod a také se chce, aby byl aport rychlý tam i zpátky, je na to 15 sekund. Nebo když se pes vrací k psovodovi a vyskočí na něj, znamená to body dolů za celkový dojem. To ještě před dvěma lety nebylo. Také u chůze u nohy se vyžaduje přesnější pozice a je řada rozhodčích, kteří ji posuzují skoro jako u IPO. Není to tak, že by to bylo úplně jako u IPO, mondioring je přeci jenom jiný, nejde ho trénovat jako IPO, kde je pes jako stroj, v mondioringu je řada cviků, kde se pes musí rozhodovat sám. U hlídání předmětu je sám, při vyhledání a doprovodu figuranta pracuje zcela sám a musí sám dělat rozhodnutí.

 

Co je pro vás jako rozhodčího důležité?

Zkušenosti ze závodění a trénování. Vím jaké situace, jaký aport je pro psa těžký a podle toho se řídím, když připravuju cviky pro jednotlivé kategorie. Když posuzuju, moje srdce je vždycky trochu víc na straně psa. V situacích, kdy je cvik postaven těžce a já se musím rozhodnout zda ubrat body, je pro mě rozhodující pes. Spousta psovodů dělá chyby, často velmi hloupé, někdy v tom hraje roli nervozita, málo zkušeností se závoděním. Když vidím začínajícího závodníka v kategorii 1, upozorním ho třeba na to, že nepočkal na signál k přípravě, že na place nejsem pro legraci, že klakson mám proto, aby se jím řídil. Nechám ho uklidnit se, zhluboka se nadechnout. Ale udělám to jenom jednou. Někteří rozhodčí by třeba hned sebrali body. U zkušenějších závodníků snadno poznám různé triky jak psovi pomoci, což už je o něčem jiném. Určitě nedávám body jako Ježíšek.

 

Několikrát jste byl v USA, kde je mondioring v začátcích, podobně jako u nás. Je něco co byste takovýmto „rozvíjejícícm se“ zemím poradil?

Země jako USA a další, kde se mondioring rozvíjí potřebují co nejvíc psů na úrovni kategorie 3. Zkušení psi jako je můj starší pes mohou figuranty hodně naučit. Třeba při hlídání předmětu si figuranti u těchto psů uvědomí, že mohou dělat cokoliv se jim zlíbí. U méně zkušených psů si figuranti neustále hlídají to či ono, aby psovi nějak nepokazili trénink. Zkrátka potřebujete mít víc zkušených psů, nebo přijet k nám do klubu, kde takoví psi jako můj jsou, tak jako Američani. S nimi jsem se z legrace hecoval, že za každé dva metry, které dokážou mému psovi při doprovodu utéct jim platím pivo. Takhle se naučí spoustu triků a když jsou ti figuranti dobří, tak jsou pak schopni lépe učit své psy.

 

Práce figurantů je v mondioringu velmi důležitá.

Určitě, ale nejenom práce figurantů, ale i poslušnost. Když jsem byl ve Státech, viděl jsem tréninky obran, kde to bylo samý zákus a pouštěčka, dohlídání a figurant udělal rychlý pohyb, takže následoval zákus, pouštěčka, mnohokrát za sebou. Říkal jsem: ok, ale kde je poslušnost u obran? Protože obrana je 80 % poslušnost a 20 % kousání a pouštěčka. Kousání předchází poslušnost, podáváte si ruku s figurantem, figuranti se různě pohybují po place a dělají „bubáky“, a to všechno je poslušnost. V Belgii nejdřív učíme psa poslušnost a zase poslušnost. Teprve když dosáhneme toho, že tři tréninky není potřeba žádná korekce psa, pak možná teprve začneme kousat. To samé u obrany psovoda. Tam od psa chceme, aby zůstal u nohy psovoda, ať se děje co se děje.

 

Když závodíte, jste ještě po tolika letech nervózní?

Vlastně ano, ale pozitivně. Kdybych šel na závod a nic necítil, tak to znamená, že mi na tom už nezáleží.

 

Budete víc nervózní při premiéře s novým psem?

Na začátku mi vyschnou rty a budu se muset zhluboka nadechnout, už to ale umím usměrnit správným směrem. Ale chyby z nervozity nedělám, pravidla mám pod kůží, vím co dělat, abych měl co nejvíc bodů.

 

Autor: jak

Foto autor a archiv Jose Helsena

 

Text byl publikován v časopise Psí sporty 3/2013 (tato verze je před redakční úpravou).