Seriál o výcviku - díl 3.: U mondioringové osobky se nebudete nudit

 

Efektní, zábavný cvik, u kterého se velmi snadno přichází o body. Koneckonců tak jako při celé obraně. Zaručuju, že při nácviku se rozhodně nebudete nudit. Základem úspěšné osobky je totiž neustálé vymýšlení těch nejneuvěřitelnějších scénářů. A pak už jenom pilovat a pilovat, aby vás, ani psa nemělo co překvapit. Přitom základní princip je velmi jednoduchý: ať se děje co se děje, pes se drží neustále u psovoda, a to do chvíle kdy ho figurant přepadne. Přepad je pokaždé stejný - plácnutí oběma rukama, což je signál pro psa, aby samostatně, bez povelu, provedl zákus. Na reakci má 2 s, jinak cvik končí a je za nulu. Za nulu je i tehdy, když figurant odvede psa na vzdálenost více jak 10 m od psovoda. Pokud se pes od psovoda vzdaluje „jenom trochu“, je to bododá ztráta.

 

Při osobce nezáleží na tom, jestli pes sedí nebo stojí, zda je k psovodovi čelem, zadkem nebo bokem, stačí když vzdálenost mezi ním a psovodem nebude větší než 1 m. Mezi nohama psovoda ale může být pouze, když se zastaví. Součástí scénáře není jenom chůze, či zastavení, může tam být i posazení, ulehnutí na zem či na lehátko, psovod může přenášet věci sám nebo s figurantem, může cokoliv házet, apod. Jenom jedna věc je jistá, a to že přitom nesmí mluvit. Mluvit a gestikulovat mohou figuranti a dělají to často a rádi velmi hlasitě, aby pobavili diváky. Osobka je prostě show se vším všudy, jejíž scénář je závod od závodu jiný. Účastní se jí psovod se psem, dva figuranti a rekvizity. V kategorii 1 to může být jenom jeden figurant, záleží na rozhodčím. Pevnou součástí scénáře je podání ruky minimálně s tím figurantem, který bude provádět přepad.

 

Osobka si zaslouží pořádnou přípravu „na suchu“. Vůbec všechny komplexnější cviky v nácviku „fázujeme“, učíme se jednotlivé prvky zvlášť a pak to vše skládáme dohromady. Základ je, že dokážu Attimu vysvětlit, že má zůstat u mě. To umí ze všeho možného, od malička s ním pracuju tak, aby věděl že být u mě je skvělá věc. U mě mu nic nehrozí, být u mě navíc znamená, že se budou dít samé prima věci. A tak mu být u mě, a to v klidu, nedělá problém ani v přítomnosti figuranta, i když obrany miluje. Ale není to samozřejmě jenom tréninkem, tenhle úžasný balanc, v mondioringu tak potřebný, má zkrátka v sobě.

 

První věc, kterou jsme ho z „dospělé“ osobky naučili byla poslédní fáze, tj. přepad, kdy figurant plácne psovoda oběma rukama a pes si může kousnout. Ukázala jsem Attimu, že má být u mě, figurant přišel až těsně k nám, a když mě zřetelně a ve chvíli kdy na něj Atti koukal, plácnul, dala jsem povel drž. Napotřetí už byl Atti rychlejší a než jsem se stačila nadechnout, figuranta držel, takže jsem vlastně hned během prvního tréninku osobky přestala povel používat. Na první trénink jsme použili nohavice, abychom mohli snadno odměňovat. Teď už nohavice prostřídáváme s klasickýma ringovýma kalhotama. Vestu zatím nepoužíváme, chceme, aby se primárně zaměřil na kousání do nohou a situace, kdy bude výhodnější kousat na ruce budeme trénovat až si celý princip osobky Atti o něco víc zažije.

 

Zajímá vás jaké situace to jsou? Tak třeba když mezi psovodem a figurantem je ve chvíli přepadu překážka, v tu chvíli to do nohou nejde, pes musí na překážku a pak je nejvhodnější kousat na ruce, které jsou v tu chvíli na ramenou psovoda.

 

V dalším kroku jsme Attiho učili, že se má soustředit na figuranta a otáčet se za ním okolo mě. To považuju za velmi důležité. Začali jsme tím, že já stojím a po celou dobu nácviku se nehýbu. Atti byl na začátku v pozici u nohy, figurant k nám přišel, zastavil se, ale místo plácnutí začal okolo mě pomalu kroužit ve směru hodinových ručiček (z pohledu psovoda). Vše v těsné blízkosti. Jakmile se Atti pohnul za figurantem, hlasem jsem ho ujistila, že to je správně a figurant mě přepadl, čímž Attiho odměnil. S přepadem pracujeme jako s odměnou. Jakmile Atti dělá co má, uděláme přepad, čímž mu dáme co chce, tj. kousat. Tím ho ujišťujeme o správnosti toho co dělá.

 

To samé je potřeba nacvičit i na druhou stranu, proti směru hodinových ručiček, což je pro psa těžší, protože musí přijít na to, že se má otočit o 180° a zároveň být pořád u nohy. Nebyl to ale problém. Atti celý princip pochopil, a tak se za figurantem otočil hned poté, co už nedokázal víc vytočit hlavu. Asi tušíte, co hned po jeho otočce následovalo. Jasně, odměna, tj. přepad a zákus.

 

Atti vše chápal velmi rychle, takže jsme záhy přešli k dalšímu kroku a to, že figurant nejen krouží těsně okolo nás, ale také se může vzdálit. A pak také k situaci, kdy figurant stojí a já se pohybuju. K němu, od něj, okolo něj atd. Přitom chci, aby Atti figuranta stále sledoval a zároveň byl neustále u mě. A také situaci, kdy se pohybuju já i figurant a dál to asi nemusím rozebírat, myslím, že je to jasné. V tom je trénink mondioringu krásný, vymýšlení scénářů a situací nikdy nekončí. Prakticky hned jsme také začali do tréninku zapojovat další lidi – jdou mi podat ruku, nebo jen tak jsou na place a něco dělají. Zatím pracujeme velmi v klidu, žádné provokace, žádné extrémy. Je to jenom hra a navíc všechno má svůj čas, vždyť Attimu je teprve půl roku.

 

Možná vás teď překvapím, ale na prvních tréninzích osobky jsme pracovali na volno, bez vodítka. Když Atti dělal něco co jsem nechtěla, jenom jsme zastavili „akci“, já mu ukázala co chci a když se „spravil“, pokračovali jsme dál. Po asi deseti trénincích jsem vodítko začala používat, už jsem si jistá, že Atti ví co má dělat, takže ho už nemám problém použít jako „komunikační prostředek“ na drobná upozornění. Moc to ale potřeba není, což mi dělá ohromnou radost.

 

Tohle všechno nejde bez jedné veledůležité věci - fungující souhry s figurantem. Vždy se pečlivě domlouváme co přesně uděláme a také co uděláme, když Atti bude dělat něco co nechceme. Domluvy často bývají mnohem delší než potom celá akce. Domlouváme se třeba na tom, co je zrovna to důležité, co od Attiho chceme. To ostatní pak neřešíme. Když např. Atti začal štěkat, neřešila jsem to, věděla jsem totiž, že to dělá proto, že jsme se v tréninku poslušnosti zaměřili na nácvik vyštěkávání, takže jenom zkouší to, co mu předtím přinášelo úspěch. Důležité bylo, aby byl u mne a otáčel se za figurantem, což dělal, takže jsme si jenom pohlídali, aby byl přepad ve chvíli, kdy byl Atti na chvíli zticha. Se štěkáním problém už dál nemáme. Když mluvíme o štěkání - bodově nevadí, ale nemám ho ráda, nechci, aby se pes zbytečně rozptyloval, takže ho nepodporuju.

 

Velkým nepřítelem úspěšné osobky jsou stereotypy vytvořené při poslušnosti, hlavně chůze u nohy. Když je pes ve stresu, ať už z únavy, prostředí, emočního vyladění psovoda, nebo ze situace, které nerozumí a není si jistý co má dělat, velmi pravděpodobně se uchýlí k „bezpečnému“ chování, tj. bude se držet u levé nohy psovoda jako při cviku „k noze“ a nic s ním nepohne, ani když figurant bude na pravé straně psovoda. To se pak body ztrácejí tak snadno... Takže pozor na techniku nácviku. No nic, příště o revíru.

 

Autor: jak